rod Kryhutové · další zajímavosti
Příběh Kryhutových
Od kováře z Lipniku přes hranici, která se v roce 1919 posunula, až k Praze – pět generací mužů jménem Jan.
Kovář z Lipniku (před rokem 1890)
Nejstarší Kryhut, kterého známe jménem, je Georg Krehut, kovář v Lipniku – obci na haličském břehu řeky Białé, dnes součásti Bielska-Białé. Jméno se tehdy psalo „Krehut“. Zemřel před srpnem 1890: ve svatebním zápisu syna je uveden jako zesnulý. Jeho ženou a matkou syna byla Eva roz. Gansel. Víc o nich zatím nevíme. Možná je Georg tentýž muž, který zemřel 11. ledna 1890 v Jasienici – to by ale znamenalo dvě manželství, a dokud neodpoví farnosti, zůstává to jen domněnkou.
Švec, který se přiženil do čísla 121 (1867 – před 1920)
Syn Johann Krehut se narodil 26. května 1867 v Lipniku čp. 223 a vyučil se ševcem. 3. srpna 1890 si v Międzyrzeczu (německy Kurzwald) vzal Annu Gibietz, o osm let starší dceru chalupníka Johanna Gibietze z Dolního Międzyrzecza čp. 121. Při sčítání téhož roku bydlí mladí v jejím rodném domě, kde je hlavou domácnosti tchán. Že jde o naše předky, potvrdil v říjnu 2026 dopisem archiv v Bielsku: v rodném zápisu syna z roku 1897 stojí „syn Jana a Anny z domu Gibiec“. Johann zemřel před rokem 1920 – syn ho při svatbě uvádí jako zemřelého „chalupníka v Dolním Międzyrzeczu“.
Muž, kterého minula hranice (1897–?)
Jan Kryhut se narodil 16. května 1897 v Dolním Międzyrzeczu u Bielska, evangelík augsburského vyznání. Bylo mu 21, když se po válce Těšínsko dělilo mezi Polsko a Československo. 15. dubna 1919 přišel do Horních Tošanovic – asi 30 km od domova, ale už na druhé straně nové hranice. Roku 1921 je zapsán jako pohraniční kontrolor, s polskou domovskou příslušností a žádostí o československé občanství. Je jediným z polské větve, o kom víme, že hranici překročil.
V Hnojníku si 7. srpna 1920 vzal katoličku Žofii Karkoszkovou z Horních Tošanovic, dceru chalupníka Josefa Karkoszky a Zuzanny roz. Tvrdé. Bydleli v jejím domě čp. 5 a měli sedm dětí, od Štěpánky (1921) po Annu (1943). Z „Krehuta“ se v češtině stal „Kryhut“. Kdy a kde Jan zemřel, zatím nevíme.
Ředitel, kámen a rok 1968 (1922–2007)
Druhé dítě, Jan, se narodilo 3. května 1922 v Horních Tošanovicích čp. 5. Z vesnice na Těšínsku to dotáhl na ministerstvo stavebních hmot a v létě 1953 se stal zmocněncem vlády pro „akci S“ a ředitelem Severočeského průmyslu kamene v Liberci. Měl dostat do Prahy žulové bloky na Stalinův pomník – největší vážil 72 tun. Jeřáby v lomech unesly deset tun, a tak bloky zvedaly ukořistěné německé tanky Panther. Dostal za to Zlatou pamětní medaili a v roce 2002 to sám popsal v časopise Kámen.
Od roku 1962 řídil cementárnu v Radotíně. Po srpnu 1968 podepsal protest proti okupaci, byl vyloučen ze strany a v dubnu 1972 přišel o místo ředitele. S manželkou Teklou roz. Stuchlíkovou z Nových Sedlic u Opavy měl dva syny, Miroslava a Jana. Zemřel 14. října 2007 v Praze.
Opava – Praha (1949–2007)
Mladší syn Jan se narodil 17. července 1949 v Opavě. 24. září 1971 si v Praze vzal Janu Zemanovou ze Slaného – a tím se Kryhutovi spojili s rodem Zemanů, Bečvářů a Pileckých ze Slánska a Benešovska. Zemřel 28. srpna 2007, sedm týdnů před svým otcem.
Dnes
Synové Jana a Jany jsou Tomáš (* 1972) a Jan (* 1975). Příběh Kryhutových pokračuje v Praze.